Blog

Sukni nosily ženy už od nepaměti, ale s postupem rovnoprávnosti jakoby pomalu ustupovala z ženských šatníků. A to je škoda! Není totiž nic krásnějšího než opálené nožky rafinovaně vykukující z pod lehounké látky.

·         Pod kolena

Sukně pod kolena nebo také jinak řečeno „midi“ sukně jsou ideální variantou do chladnějšího počasí. Neodhalí zbytečně moc kůže, ale přesto mohou působit velice žensky a vyzývavě. Ideální jsou ty do pasu, do kterých můžete snadno zastrkat tričko nebo svetr a vykouzlí přímo ukázkový vosí pas. Naopak dokážou schovat skoro vše, co nemá být viděno. Nebojte se i výraznějších barevných kombinací, ale i zde si dejte pozor na kombinování s horním dílem, abyste nepůsobila jako klaun. K takové sukni volte podpatky, které vám navíc opticky prodlouží nohy. V zimě zvolte k takové sukni dlouhý teplý kabát.

·         Nad kolena

Nad kolena neboli tolik proslulá minisukně. Tu můžete obléknout téměř do každého počasí a v kteroukoliv roční dobu. Stačí si pod ní vzít zateplené silonky nebo punčocháče a máte vyhráno. Nebojte se experimentovat a sáhnout i po extravagantnějších kouscích, ke kterým zvolte klasické černé silonky. I tady můžete do sukně zastrčit huňatý svetr, ale pozor, aby vám nedělal nevzhledné boule kolem břicha. Mini sukně se dá velmi dobře kombinovat s vysokými kozačkami, která schovají lýtka i stehna.

·         Kostky, kostky, kostičky

Kostkovaný vzor se letos znovu vrací na přehlídková mola, tak proč ho nevyzkoušet i na sukni? Dobře se bude vyjímat na jakémkoliv střihu sukně, takže je úplně jedno, po jaké sukni nakonec sáhnete.

·         Pouzdrové sukně

K pouzdrovým sukním bude dobře pasovat volnější svetřík nebo tričko. Celý outfit bude působit ležérněji. Stejně tak tentokrát nemusíte vsázet na lodičky, ale můžete sáhnout po pohodlných keckách. Celý outfit doplňte o koženou bundičku nebo bomber a můžete vyrazit.

Sukni nosily ženy už od nepaměti, ale s postupem rovnoprávnosti jakoby pomalu ustupovala z ženských šatníků. A to je škoda! Není totiž nic krásnějšího než opálené nožky rafinovaně vykukující z pod lehounké látky.

·         Pod kolena

Sukně pod kolena nebo také jinak řečeno „midi“ sukně jsou ideální variantou do chladnějšího počasí. Neodhalí zbytečně moc kůže, ale přesto mohou působit velice žensky a vyzývavě. Ideální jsou ty do pasu, do kterých můžete snadno zastrkat tričko nebo svetr a vykouzlí přímo ukázkový vosí pas. Naopak dokážou schovat skoro vše, co nemá být viděno. Nebojte se i výraznějších barevných kombinací, ale i zde si dejte pozor na kombinování s horním dílem, abyste nepůsobila jako klaun. K takové sukni volte podpatky, které vám navíc opticky prodlouží nohy. V zimě zvolte k takové sukni dlouhý teplý kabát.

·         Nad kolena

Nad kolena neboli tolik proslulá minisukně. Tu můžete obléknout téměř do každého počasí a v kteroukoliv roční dobu. Stačí si pod ní vzít zateplené silonky nebo punčocháče a máte vyhráno. Nebojte se experimentovat a sáhnout i po extravagantnějších kouscích, ke kterým zvolte klasické černé silonky. I tady můžete do sukně zastrčit huňatý svetr, ale pozor, aby vám nedělal nevzhledné boule kolem břicha. Mini sukně se dá velmi dobře kombinovat s vysokými kozačkami, která schovají lýtka i stehna.

·         Kostky, kostky, kostičky

Kostkovaný vzor se letos znovu vrací na přehlídková mola, tak proč ho nevyzkoušet i na sukni? Dobře se bude vyjímat na jakémkoliv střihu sukně, takže je úplně jedno, po jaké sukni nakonec sáhnete.

·         Pouzdrové sukně

K pouzdrovým sukním bude dobře pasovat volnější svetřík nebo tričko. Celý outfit bude působit ležérněji. Stejně tak tentokrát nemusíte vsázet na lodičky, ale můžete sáhnout po pohodlných keckách. Celý outfit doplňte o koženou bundičku nebo bomber a můžete vyrazit.

Sukni nosily ženy už od nepaměti, ale s postupem rovnoprávnosti jakoby pomalu ustupovala z ženských šatníků. A to je škoda! Není totiž nic krásnějšího než opálené nožky rafinovaně vykukující z pod lehounké látky.

·         Pod kolena

Sukně pod kolena nebo také jinak řečeno „midi“ sukně jsou ideální variantou do chladnějšího počasí. Neodhalí zbytečně moc kůže, ale přesto mohou působit velice žensky a vyzývavě. Ideální jsou ty do pasu, do kterých můžete snadno zastrkat tričko nebo svetr a vykouzlí přímo ukázkový vosí pas. Naopak dokážou schovat skoro vše, co nemá být viděno. Nebojte se i výraznějších barevných kombinací, ale i zde si dejte pozor na kombinování s horním dílem, abyste nepůsobila jako klaun. K takové sukni volte podpatky, které vám navíc opticky prodlouží nohy. V zimě zvolte k takové sukni dlouhý teplý kabát.

·         Nad kolena

Nad kolena neboli tolik proslulá minisukně. Tu můžete obléknout téměř do každého počasí a v kteroukoliv roční dobu. Stačí si pod ní vzít zateplené silonky nebo punčocháče a máte vyhráno. Nebojte se experimentovat a sáhnout i po extravagantnějších kouscích, ke kterým zvolte klasické černé silonky. I tady můžete do sukně zastrčit huňatý svetr, ale pozor, aby vám nedělal nevzhledné boule kolem břicha. Mini sukně se dá velmi dobře kombinovat s vysokými kozačkami, která schovají lýtka i stehna.

·         Kostky, kostky, kostičky

Kostkovaný vzor se letos znovu vrací na přehlídková mola, tak proč ho nevyzkoušet i na sukni? Dobře se bude vyjímat na jakémkoliv střihu sukně, takže je úplně jedno, po jaké sukni nakonec sáhnete.

·         Pouzdrové sukně

K pouzdrovým sukním bude dobře pasovat volnější svetřík nebo tričko. Celý outfit bude působit ležérněji. Stejně tak tentokrát nemusíte vsázet na lodičky, ale můžete sáhnout po pohodlných keckách. Celý outfit doplňte o koženou bundičku nebo bomber a můžete vyrazit.

Sukni nosily ženy už od nepaměti, ale s postupem rovnoprávnosti jakoby pomalu ustupovala z ženských šatníků. A to je škoda! Není totiž nic krásnějšího než opálené nožky rafinovaně vykukující z pod lehounké látky.

·         Pod kolena

Sukně pod kolena nebo také jinak řečeno „midi“ sukně jsou ideální variantou do chladnějšího počasí. Neodhalí zbytečně moc kůže, ale přesto mohou působit velice žensky a vyzývavě. Ideální jsou ty do pasu, do kterých můžete snadno zastrkat tričko nebo svetr a vykouzlí přímo ukázkový vosí pas. Naopak dokážou schovat skoro vše, co nemá být viděno. Nebojte se i výraznějších barevných kombinací, ale i zde si dejte pozor na kombinování s horním dílem, abyste nepůsobila jako klaun. K takové sukni volte podpatky, které vám navíc opticky prodlouží nohy. V zimě zvolte k takové sukni dlouhý teplý kabát.

·         Nad kolena

Nad kolena neboli tolik proslulá minisukně. Tu můžete obléknout téměř do každého počasí a v kteroukoliv roční dobu. Stačí si pod ní vzít zateplené silonky nebo punčocháče a máte vyhráno. Nebojte se experimentovat a sáhnout i po extravagantnějších kouscích, ke kterým zvolte klasické černé silonky. I tady můžete do sukně zastrčit huňatý svetr, ale pozor, aby vám nedělal nevzhledné boule kolem břicha. Mini sukně se dá velmi dobře kombinovat s vysokými kozačkami, která schovají lýtka i stehna.

·         Kostky, kostky, kostičky

Kostkovaný vzor se letos znovu vrací na přehlídková mola, tak proč ho nevyzkoušet i na sukni? Dobře se bude vyjímat na jakémkoliv střihu sukně, takže je úplně jedno, po jaké sukni nakonec sáhnete.

·         Pouzdrové sukně

K pouzdrovým sukním bude dobře pasovat volnější svetřík nebo tričko. Celý outfit bude působit ležérněji. Stejně tak tentokrát nemusíte vsázet na lodičky, ale můžete sáhnout po pohodlných keckách. Celý outfit doplňte o koženou bundičku nebo bomber a můžete vyrazit.

Zdraví je něco, co je penězi nevyčíslitelné. Ale navzdory tomuto tvrzení se penězi do značné míry vyjádřit dá.

Třeba prý u nás stála v roce 2017 zdravotní péče o každého člověka v průměru 36500 korun, o pět tisíc více než roku 2010. A ze zmíněných více než šestatřiceti tisíc zaplatil průměrný našinec jen zhruba pět tisíc z vlastní kapsy, zbytek byl uhrazen z veřejného zdravotního pojištění.

Neboli u nás zdravotní péče v předloňském roce stála 387,4 miliardy korun.

Dopřáli jsme si za ty peníze:

–          specializovanou ambulantní péči za 47 miliard

–          péči praktických lékařů a lékařskou pohotovost za 23 miliard

–          zubní péči za 20 miliard

–          lůžkovou péči za 56 miliard

–          léky a zdravotní pomůcky za 73 miliard korun

–          a tak dále

České domácnosti samy zaplatily za zdravotní péči ve zmíněném roce asi 54 miliard, tedy řádově sedminu všech nákladů. Z toho byly:

–          volně prodejné léky za 1372 korun

–          léky na recept za něco přes tisícovku

–          969 korun za zubaře

–          a další peníze za terapeutické pomůcky, třeba brýle a kontaktní čočky, nepovinná očkování, všemožná potvrzení a vyšetření na vlastní žádost

Zdravotní pojišťovny za nás v roce 2017 zaplatily přes 252 miliard korun, tedy o 15 miliard víc než o pouhý rok dříve, skoro sedmdesát miliard přihodily veřejné rozpočty, něco přibylo ze soukromého pojištění, od neziskových organizací nebo v podobě plateb zaměstnavatelů za preventivní prohlídky.

Co se týká mezinárodního srovnání, máme se prý my Češi přes všechno své reptání vlastně dost dobře.  Protože jsme byli v roce 2016 podle OECD spolu se Slovenskem na dvacátém místě ve srovnání výdajů na zdravotní péči bez dlouhodobé péče a patříme k zemím s nejvyšším podílem financí z veřejných zdrojů.

Máme se dobře. Protože za nás většinu výdajů zaplatí zdravotní pojišťovny. Hurá!

Což má ale jako dost možná všechno na světě i svou odvrácenou stránku.

A to tu, že dvě třetiny z toho, co za nás zdravotní pojišťovny platí, pochází z povinných odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a živnostníků na zdravotní pojištění, a pětina ze státního rozpočtu za děti, seniory, rodiče na mateřské nebo nezaměstnané.

Což znamená, že si ty nemalé výdaje na péči platíme tak jako tak my sami z vlastní kapsy, a to i když je nepotřebujeme. Jen si to vesměs neuvědomujeme, protože ty peníze jaksi nedáváme lékařům přímo do ruky. Dáváme je částečně i pojišťovnám a částečně státu.

To jenom abyste si nedělali iluze, až vám bude někdo třeba ve volbách tvrdit, jak vám zaručí lepší zdravotní péči. Protože vám ji nezaručí. Zaručujeme si ji dnes a denně sami z peněz, jež musíme volky nevolky odevzdávat. Sic nás stihne trest.

Zdraví je něco, co je penězi nevyčíslitelné. Ale navzdory tomuto tvrzení se penězi do značné míry vyjádřit dá.

Třeba prý u nás stála v roce 2017 zdravotní péče o každého člověka v průměru 36500 korun, o pět tisíc více než roku 2010. A ze zmíněných více než šestatřiceti tisíc zaplatil průměrný našinec jen zhruba pět tisíc z vlastní kapsy, zbytek byl uhrazen z veřejného zdravotního pojištění.

Neboli u nás zdravotní péče v předloňském roce stála 387,4 miliardy korun.

Dopřáli jsme si za ty peníze:

–          specializovanou ambulantní péči za 47 miliard

–          péči praktických lékařů a lékařskou pohotovost za 23 miliard

–          zubní péči za 20 miliard

–          lůžkovou péči za 56 miliard

–          léky a zdravotní pomůcky za 73 miliard korun

–          a tak dále

České domácnosti samy zaplatily za zdravotní péči ve zmíněném roce asi 54 miliard, tedy řádově sedminu všech nákladů. Z toho byly:

–          volně prodejné léky za 1372 korun

–          léky na recept za něco přes tisícovku

–          969 korun za zubaře

–          a další peníze za terapeutické pomůcky, třeba brýle a kontaktní čočky, nepovinná očkování, všemožná potvrzení a vyšetření na vlastní žádost

Zdravotní pojišťovny za nás v roce 2017 zaplatily přes 252 miliard korun, tedy o 15 miliard víc než o pouhý rok dříve, skoro sedmdesát miliard přihodily veřejné rozpočty, něco přibylo ze soukromého pojištění, od neziskových organizací nebo v podobě plateb zaměstnavatelů za preventivní prohlídky.

Co se týká mezinárodního srovnání, máme se prý my Češi přes všechno své reptání vlastně dost dobře.  Protože jsme byli v roce 2016 podle OECD spolu se Slovenskem na dvacátém místě ve srovnání výdajů na zdravotní péči bez dlouhodobé péče a patříme k zemím s nejvyšším podílem financí z veřejných zdrojů.

Máme se dobře. Protože za nás většinu výdajů zaplatí zdravotní pojišťovny. Hurá!

Což má ale jako dost možná všechno na světě i svou odvrácenou stránku.

A to tu, že dvě třetiny z toho, co za nás zdravotní pojišťovny platí, pochází z povinných odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a živnostníků na zdravotní pojištění, a pětina ze státního rozpočtu za děti, seniory, rodiče na mateřské nebo nezaměstnané.

Což znamená, že si ty nemalé výdaje na péči platíme tak jako tak my sami z vlastní kapsy, a to i když je nepotřebujeme. Jen si to vesměs neuvědomujeme, protože ty peníze jaksi nedáváme lékařům přímo do ruky. Dáváme je částečně i pojišťovnám a částečně státu.

To jenom abyste si nedělali iluze, až vám bude někdo třeba ve volbách tvrdit, jak vám zaručí lepší zdravotní péči. Protože vám ji nezaručí. Zaručujeme si ji dnes a denně sami z peněz, jež musíme volky nevolky odevzdávat. Sic nás stihne trest.

Zdraví je něco, co je penězi nevyčíslitelné. Ale navzdory tomuto tvrzení se penězi do značné míry vyjádřit dá.

Třeba prý u nás stála v roce 2017 zdravotní péče o každého člověka v průměru 36500 korun, o pět tisíc více než roku 2010. A ze zmíněných více než šestatřiceti tisíc zaplatil průměrný našinec jen zhruba pět tisíc z vlastní kapsy, zbytek byl uhrazen z veřejného zdravotního pojištění.

Neboli u nás zdravotní péče v předloňském roce stála 387,4 miliardy korun.

Dopřáli jsme si za ty peníze:

–          specializovanou ambulantní péči za 47 miliard

–          péči praktických lékařů a lékařskou pohotovost za 23 miliard

–          zubní péči za 20 miliard

–          lůžkovou péči za 56 miliard

–          léky a zdravotní pomůcky za 73 miliard korun

–          a tak dále

České domácnosti samy zaplatily za zdravotní péči ve zmíněném roce asi 54 miliard, tedy řádově sedminu všech nákladů. Z toho byly:

–          volně prodejné léky za 1372 korun

–          léky na recept za něco přes tisícovku

–          969 korun za zubaře

–          a další peníze za terapeutické pomůcky, třeba brýle a kontaktní čočky, nepovinná očkování, všemožná potvrzení a vyšetření na vlastní žádost

Zdravotní pojišťovny za nás v roce 2017 zaplatily přes 252 miliard korun, tedy o 15 miliard víc než o pouhý rok dříve, skoro sedmdesát miliard přihodily veřejné rozpočty, něco přibylo ze soukromého pojištění, od neziskových organizací nebo v podobě plateb zaměstnavatelů za preventivní prohlídky.

Co se týká mezinárodního srovnání, máme se prý my Češi přes všechno své reptání vlastně dost dobře.  Protože jsme byli v roce 2016 podle OECD spolu se Slovenskem na dvacátém místě ve srovnání výdajů na zdravotní péči bez dlouhodobé péče a patříme k zemím s nejvyšším podílem financí z veřejných zdrojů.

Máme se dobře. Protože za nás většinu výdajů zaplatí zdravotní pojišťovny. Hurá!

Což má ale jako dost možná všechno na světě i svou odvrácenou stránku.

A to tu, že dvě třetiny z toho, co za nás zdravotní pojišťovny platí, pochází z povinných odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a živnostníků na zdravotní pojištění, a pětina ze státního rozpočtu za děti, seniory, rodiče na mateřské nebo nezaměstnané.

Což znamená, že si ty nemalé výdaje na péči platíme tak jako tak my sami z vlastní kapsy, a to i když je nepotřebujeme. Jen si to vesměs neuvědomujeme, protože ty peníze jaksi nedáváme lékařům přímo do ruky. Dáváme je částečně i pojišťovnám a částečně státu.

To jenom abyste si nedělali iluze, až vám bude někdo třeba ve volbách tvrdit, jak vám zaručí lepší zdravotní péči. Protože vám ji nezaručí. Zaručujeme si ji dnes a denně sami z peněz, jež musíme volky nevolky odevzdávat. Sic nás stihne trest.

Zdraví je něco, co je penězi nevyčíslitelné. Ale navzdory tomuto tvrzení se penězi do značné míry vyjádřit dá.

Třeba prý u nás stála v roce 2017 zdravotní péče o každého člověka v průměru 36500 korun, o pět tisíc více než roku 2010. A ze zmíněných více než šestatřiceti tisíc zaplatil průměrný našinec jen zhruba pět tisíc z vlastní kapsy, zbytek byl uhrazen z veřejného zdravotního pojištění.

Neboli u nás zdravotní péče v předloňském roce stála 387,4 miliardy korun.

Dopřáli jsme si za ty peníze:

–          specializovanou ambulantní péči za 47 miliard

–          péči praktických lékařů a lékařskou pohotovost za 23 miliard

–          zubní péči za 20 miliard

–          lůžkovou péči za 56 miliard

–          léky a zdravotní pomůcky za 73 miliard korun

–          a tak dále

České domácnosti samy zaplatily za zdravotní péči ve zmíněném roce asi 54 miliard, tedy řádově sedminu všech nákladů. Z toho byly:

–          volně prodejné léky za 1372 korun

–          léky na recept za něco přes tisícovku

–          969 korun za zubaře

–          a další peníze za terapeutické pomůcky, třeba brýle a kontaktní čočky, nepovinná očkování, všemožná potvrzení a vyšetření na vlastní žádost

Zdravotní pojišťovny za nás v roce 2017 zaplatily přes 252 miliard korun, tedy o 15 miliard víc než o pouhý rok dříve, skoro sedmdesát miliard přihodily veřejné rozpočty, něco přibylo ze soukromého pojištění, od neziskových organizací nebo v podobě plateb zaměstnavatelů za preventivní prohlídky.

Co se týká mezinárodního srovnání, máme se prý my Češi přes všechno své reptání vlastně dost dobře.  Protože jsme byli v roce 2016 podle OECD spolu se Slovenskem na dvacátém místě ve srovnání výdajů na zdravotní péči bez dlouhodobé péče a patříme k zemím s nejvyšším podílem financí z veřejných zdrojů.

Máme se dobře. Protože za nás většinu výdajů zaplatí zdravotní pojišťovny. Hurá!

Což má ale jako dost možná všechno na světě i svou odvrácenou stránku.

A to tu, že dvě třetiny z toho, co za nás zdravotní pojišťovny platí, pochází z povinných odvodů zaměstnanců, zaměstnavatelů a živnostníků na zdravotní pojištění, a pětina ze státního rozpočtu za děti, seniory, rodiče na mateřské nebo nezaměstnané.

Což znamená, že si ty nemalé výdaje na péči platíme tak jako tak my sami z vlastní kapsy, a to i když je nepotřebujeme. Jen si to vesměs neuvědomujeme, protože ty peníze jaksi nedáváme lékařům přímo do ruky. Dáváme je částečně i pojišťovnám a částečně státu.

To jenom abyste si nedělali iluze, až vám bude někdo třeba ve volbách tvrdit, jak vám zaručí lepší zdravotní péči. Protože vám ji nezaručí. Zaručujeme si ji dnes a denně sami z peněz, jež musíme volky nevolky odevzdávat. Sic nás stihne trest.

Na začátku tohoto článku vám povzbudím představivost. Svištíte si to autem po silnici. Kocháte se krásnou krajinou, posloucháte muziku, necháváte se ukolébat pocitem, jak vám ty kilometry krásně utíkají. Vyjíždíte ze zatáčky. Kopec a les vám znemožňují vidět, že za ní stojí, ne zrovna šikovně, odstavený kamion. Trocha nepozornosti způsobí, že si protijedoucího auta všimnete na poslední chvíli. Skáčete na brzdu. Vší silou se opíráte do pedálu. Vůz se vám podaří značně ubrzdit, ne však úplně zastavit. Náraz je naštěstí minimální.

Co se děje nyní v autě? Vše, co není připoutáno se přesouvá díky kinetické energii směrem dopředu. Malý batůžek, láhev s nápojem a další věci volně položené na zadní sedačce a také váš pes. Vše letí vzduchem. Vše vás bombarduje. Cítíte, jak tělo vašeho miláčka narazilo do vaší opěrky, drápky se v následujícím okamžiku bolestivě otřely o vaše rameno. Už ho i vidíte periferním viděním. Pozorujete, jak jeho tělo bezmocně letí kolem. Zapadl přes vaše nohy do prostoru pedálů. Začal srdceryvně řvát bolestí.

Určitě toto nechcete zažít. Zbytečná bolest, zbytečné zranění. Přitom je řešení tak jednoduché. Zádržných systémů pro zvířecí společníky je na trhu spousta. Skládají se z postroje, který se zapne zvířeti kolem těla a popruhu, kterým psa v postroji bezpečně spojíte se zámkem bezpečnostních pásů. Při nehodě, nebo i při prudkém brždění je tělo psa šetrně zadrženo a je mu zabráněno v dalším pohybu po kabině vozu.

Další možností je síť, případně mříž, která oddělí zavazadlový prostor (u vozů s karoserií kombi) od kabiny pro cestující. I v tomto případě se doporučuje v zavazadlové prostoru psa nějak připoutat. Mříž sice zabrání pohybu jeho těla při nehodě do kabiny, neochrání však psa ale proti zranění pohybem po zavazadlovém prostoru.

Ideálním řešením je speciální cestovní bedna, která se v zavazadelníku ukotví. Pes v ní nemá tolik prostoru, aby se sám zranil, a navíc je chráněn před pohybem dalších zavazadel. Nějaké na dovolenou určitě vezete.

 

Na začátku tohoto článku vám povzbudím představivost. Svištíte si to autem po silnici. Kocháte se krásnou krajinou, posloucháte muziku, necháváte se ukolébat pocitem, jak vám ty kilometry krásně utíkají. Vyjíždíte ze zatáčky. Kopec a les vám znemožňují vidět, že za ní stojí, ne zrovna šikovně, odstavený kamion. Trocha nepozornosti způsobí, že si protijedoucího auta všimnete na poslední chvíli. Skáčete na brzdu. Vší silou se opíráte do pedálu. Vůz se vám podaří značně ubrzdit, ne však úplně zastavit. Náraz je naštěstí minimální.

Co se děje nyní v autě? Vše, co není připoutáno se přesouvá díky kinetické energii směrem dopředu. Malý batůžek, láhev s nápojem a další věci volně položené na zadní sedačce a také váš pes. Vše letí vzduchem. Vše vás bombarduje. Cítíte, jak tělo vašeho miláčka narazilo do vaší opěrky, drápky se v následujícím okamžiku bolestivě otřely o vaše rameno. Už ho i vidíte periferním viděním. Pozorujete, jak jeho tělo bezmocně letí kolem. Zapadl přes vaše nohy do prostoru pedálů. Začal srdceryvně řvát bolestí.

Určitě toto nechcete zažít. Zbytečná bolest, zbytečné zranění. Přitom je řešení tak jednoduché. Zádržných systémů pro zvířecí společníky je na trhu spousta. Skládají se z postroje, který se zapne zvířeti kolem těla a popruhu, kterým psa v postroji bezpečně spojíte se zámkem bezpečnostních pásů. Při nehodě, nebo i při prudkém brždění je tělo psa šetrně zadrženo a je mu zabráněno v dalším pohybu po kabině vozu.

Další možností je síť, případně mříž, která oddělí zavazadlový prostor (u vozů s karoserií kombi) od kabiny pro cestující. I v tomto případě se doporučuje v zavazadlové prostoru psa nějak připoutat. Mříž sice zabrání pohybu jeho těla při nehodě do kabiny, neochrání však psa ale proti zranění pohybem po zavazadlovém prostoru.

Ideálním řešením je speciální cestovní bedna, která se v zavazadelníku ukotví. Pes v ní nemá tolik prostoru, aby se sám zranil, a navíc je chráněn před pohybem dalších zavazadel. Nějaké na dovolenou určitě vezete.